* Když jste kandidoval na předsedu KDU-ČSL, bylo vám 33 let. Lidovci byli po výprasku mimo Sněmovnu a zadlužení. Co téměř neznámého mladíka z Náchoda k takovému kroku vedlo? 
Mě by to ani nenapadlo. Nikdy bych se nestal předsedou, nebýt volebního průšvihu v roce 2010. Když mě poprvé oslovil člen tehdejšího předsednictva, tak jsem si myslel, že to je posttraumatický šok z prohraných voleb. Do té doby jsem nebyl ani zastupitelem v Náchodě, neměl jsem žádnou zkušenost z politického působení v komunální politice. Našla se ale skupina lidí, která to po debaklu ve volbách nechtěla vzdát, nenechala se vtáhnout do defétismu, že zhasneme a odejdeme. Byl jsem jedním z nich. 

* Hlasovalo pro vás 280 delegátů na sjezdu, což byl silný mandát. Pod vaším vedením se lidovci nakonec vrátili do Sněmovny. Čím to? 
Ještě nikomu se to u nás nepovedlo. Lidovci měli vybudovanou svoji strukturu, ideály, na kterých stáli, a lidi u nás nebyli jen z konjunkturálních důvodů. Přesvědčil jsem velkou část lidí, že víme, co chceme, a že se do Sněmovny vrátíme. Během tří let se podařilo zvrátit negativní hospodářskou situaci a stranu stabilizovat. Vidina cíle lidovce sjednotila - a v podstatě je to tak dodnes. 

* Co se vám naopak opravdu nepovedlo? 
Jsou dvě věci, které bych udělal jinak. Byl bych dnes daleko tvrdší při vyjednávání o Sobotkově vládě. Připustili jsme, aby byl ve vládě člověk bez lustračního osvědčení, tedy dnešní premiér Babiš. Obávali jsme se, že pokud Andrej Babiš nebude ve vládě, bude mít čas na to objíždět celou republiku a dělat si kampaň. Jenže pak se ukázalo, že si ji dělal možná ještě působivější jako ministr financí. 

* A ta druhá věc? 
Koalice se Starosty. Nechal jsem se přesvědčit, abychom to zkusili. Nerad dělám prudké pohyby a tohle bylo narychlo. Navíc vedení i členská základna byli rozdělení tak půl na půl. V tom okamžiku jsem měl vystoupit a říci: „V případě, že je to půl na půl, tak to nedělejme.“ 

* Lidovci v preferencích oscilují kolem 5 %, podobně to mají Starostové i TOP 09. Nebylo by dobré nějak se dohodnout na bližší spolupráci? 
Žádná z těchto tří stran nechce úplně zničit svoji značku. Programově jsme si ale poměrně vzdálení a v mnoha zásadních věcech hlasujeme jinak. Pojem sociálně tržní hospodářství jsem například z úst politiků TOP 09 slyšel jedinkrát, a to když měla být přijata do Evropské lidové strany. Máme jiný pohled na leckteré národohospodářské otázky, určitě se ale shodneme v orientaci v zahraniční politice. Samozřejmě svou roli hrají i osobní věci, ale ty se mediálně významně přeceňují. Důležité je, aby hlasy našich voličů neupadaly, což se daří. Stagnujeme, medián průzkumů máme mezi 5 a 6 %. Nový předseda může dát straně novou dynamiku, abychom rostli. Měla by přijít nová tvář a energie. Je to jako ve fotbale. Nový trenér se stejným týmem je schopen udělat lepší výsledek. 

* Lidovci nemívají příliš dobré vztahy se svými bývalými předsedy, podobně jako jiné strany... 
Chci kandidovat do celostátního výboru. Budu se opravdu hodně snažit, abych veřejně nekomentoval rozhodnutí strany, s nimiž nebudu souhlasit. Okopávání od minulých předsedů mě příliš nebavilo, a proto to nechci dělat jiným. V žertu teď vyhrožuju svým nástupcům, že tak jako Miloš Zeman deset let objímal na Vysočině stromy, aby se vítězně vrátil, tak já teď budu dva roky objímat manželku v Náchodě - a když jim to nepůjde, tak se taky vrátím. 

* Lidovci jsou pro křesťanské voliče, nebo pro úplně všechny slušné lidi? Slýchával jsem od vás spíš to druhé. Nebylo to ale za cenu ztráty voličů z řad konzervativních křesťanů? 
Pro ty jsme byli měkcí vždycky. Nemálo katolíků včetně kněží volí a preferuje SPD, protože je proti EU, která je v jejich očích židozednářským spiknutím, které nám bude vnucovat gender. Podporu SPD nesenou fobií z EU otiskl i časopis s církevním schválením. Míním, že je to za hranicí racionality. Lidé, kteří před kostelem vykládají, že nás volit nebudou, protože „propagujete islám a chcete sem vozit uprchlíky“, což je úplný nesmysl, ti nás nevolí už léta. KDU-ČSL má být pro věřící i nevěřící, ale hlavně pro myslící lidi, kteří mají pohled na svět nesený hodnotami, které reprezentujeme. 

* Když mluvíte o hodnotách - novou součástí agendy politického marketingu se staly křesťanské hodnoty. Jak poznat jejich skutečného nositele od obyčejného mluvky? 
Po ovoci poznáš strom. Voliči hnutí ANO, ČSSD, komunistů a SPD z řad křesťanů se mohou podívat, jak jejich zástupci reprezentují hodnoty, o nichž hovoří. Jak hlasují třeba v bioetických otázkách nebo v oblasti zdanění náhrad. Souhlasím s Janem Sokolem, že bychom měli mluvit spíš o ctnostech. A jak poznat nositele ctností? Člověk, který získává body na nenávisti vůči druhým, musí být velmi rychle demaskován. Nenávist nepatří ke křesťanství. 

* V čem to má v politice těžší aktivní křesťan? 
Je na nás větší přísnost. Ale ono je to správně. Křesťan všude - i v politice - je nositelem obecného kněžství, je hlasatelem evangelia, který zároveň neustále bojuje s hříchem. Lidé od nás očekávají dokonalost. Myslí si, že správný křesťan nehřeší, je zkroušený a neustále trpí. Je potřeba stále vysvětlovat, že to tak není -včetně toho, že děláme chyby a nejsme svatí. Křesťanství samo o sobě nás hříchu neuchrání. 

* Karel Schwarzenberg se kdesi vyjádřil, že politik čas od času musí „spolknout žábu“. Tedy unést při rozhodování konflikt ve svědomí... Ale neuvízne křesťanům ta žába tak trochu v krku? 
Jsou určité limity, které nesmíte překročit. Kde ale jsou, to se obtížně hledá. Někdy se ocitáte v situaci, která nemá dobré řešení - ale rozhodnout se musíte. Je důležité mít nablízku člověka, s nímž o tom můžete mluvit, protože to bývají těžké chvíle. Ale stejně je na tom každý křesťan, který poměřuje své jednání ve svědomí. Souhlasím s básníkem a velkým rebelem Ivanem Divišem, který říkal, že Ježíš nesmírně povýšil lidstvo tím, že na něj kladl nesplnitelné požadavky. Máme před sebou ideál, k němuž máme směřovat, ale je jasné, že ho tady na Zemi těžko dosáhneme. Což ovšem neznamená, že máme rezignovat, abychom se s tím co nejlépe popasovali. Důležité je právě svědomí, které dává limity. V politice jsou ale lidé, kteří nemají limity, zábrany či soudnost vůbec žádné. Je jim to jedno a udělají cokoliv, aby byli úspěšní. Jan Sokol říká, že kompromis není popření hodnot, ale existuje rozdíl mezi kompromisem a rezignací na hodnoty. 

* Co pro vás bylo největší „polykání žáby“? 
Vstup do Sobotkovy vlády. Spoléhal jsem před volbami na to, že budeme v opozici, ale my jsme rychle spadli do situace, kdy jsme byli okolnostmi tvrdě tlačeni do vlády. 

* Může se křesťan pohybovat v politice, aniž by byl obden ve zpovědnici? 
Ale ono není vůbec špatně být každý druhý den ve zpovědnici. Kdybychom častěji zpytovali svědomí a chodili ke zpovědi, bylo by to jistě ku prospěchu. Ale k věci: nemyslím si, že to je tak dramatické. Věci, u kterých bych měl zpytovat svědomí, se určitě nedějí každý týden. 

* Často opakované klišé v naší společnosti je, že politika je špína. Proč by do takového prostředí měl křesťan vstupovat? 
Stačí se podívat na vyjádření několika posledních papežů, kteří ve shodě říkají, že politika je služba, výraz lásky, něco, co je důležité. Beru to jako specifickou službu a specifické povolání. 

* Cestoval jste se devět let mezi Náchodem, kde žijí Bělobrádkovi, a Prahou. Jak moc dostala na frak rodina? 
Bylo to na úkor rodiny. Je to pro ni zátěž, kterou si málokdo dokáže představit. Dnes vidím, že Josef Lux měl pravdu: taková funkce je kříž. Nechtěl jsem stěhovat manželku a děti do Prahy, protože máme v Náchodě rodiče a všechny společenské vazby. Už dříve jsem napsal, že občas ohmatávám manželce lopatky, jestli jí nepučí andělská křídla. Všechno bylo na ní. Spočetl jsem, že během roku se mi podařilo spát doma deset dní v kuse jen dvakrát: o prázdninách a na Vánoce. Bylo to až nesnesitelné. V době vládního angažmá se mi stávalo, že jsem přijížděl v noci a odjížděl brzy ráno. Ovšem nejhnusnější jsou útoky na rodinu. Stalo se například, že mému šestiletému synovi řekl dědeček jednoho spolužáka: „Vyřiď tátovi, že je hajzl.“ Nebo výhrůžky typu: „Tvý děti zaklepou nožičkama.“ - „Máš doma bombu.“ 

* Takže končíte kvůli rodině? 
Hlavně. Manželce jsem to slíbil, nebylo to k životu. Po osmi letech mi nikdo nemůže říci, že bych se na to vykašlal. Nastal zkrátka ten správný čas. Kdo by si byl před lety pomyslel, že budu předsedou lidovců déle než Josef Lux? Já teda rozhodně ne. Vychází to docela dobře: strana slaví stoleté výročí a navíc jsme v opozici. Kdybychom totiž byli ve vládě, byl by odchod složitější, takže teď nastaly ideální podmínky, abych předal štafetu. 

* Jak bude probíhat resuscitace manželství a rodinného života? 
Když nejste moc doma a řešíte jen provozní věci, nestačíte se ani pohádat. Teď jsem doma trochu víc, než když jsem byl ve vládě, a ještě lepší to bude, až nebudu předseda. Můžu občas odvézt děti do školy, školky nebo pro ně přijít, podívat se na hokejový zápas svého syna a tak. To jsou věci, které šly mimo mě. Všechna vystoupení svých dětí ve školce jsem viděl jako video v manželčině mobilu. Taky se těším, že budu moci dělat něco doma - mám hrozně rád práci na zahradě, manuální práci, ruce mám sice už chromé, ale aspoň něco dokážu. A těším se, že budu číst. Tedy knížky. Zkrátka něco jiného než „podklady“. 

* Když se ve své zkušenosti ohlédnete, dá se vůbec skloubit život vrcholového politika s rodinným provozem? 
V zásadě ne. Chtěl jsem původně nějaké úřednické místo, abych měl čas na rodinu, ale skončil jsem ve vrcholové politice. Typický táta pomáhá manželce tím, že aspoň pověsí prádlo, vynese koš, zamete podlahu. Já si všiml, že jsem třeba měsíc nevynesl koš. Chci být zas normální táta, který čte dětem pohádky a čistí si s nimi zuby. 

* Přitlačila vás manželka nějak výrazně, abyste skončil? 
Vůbec ne. O tom, že odejdu, jsem přemýšlel už před dvěma lety. Bylo ale půl roku před volbami, a tak se mi to nezdálo moc taktické. Všichni říkají, že mi to bude chybět, ale já na rozdíl od mnohých opravdu nemám politiku jako drogu. Chci ale využít zkušenosti a dál se v politice pohybovat: být poslancem, víc se věnovat regionu - ať už obecnímu nebo krajskému zastupitelstvu. Z politiky úplně neodcházím. 

* Trpíte roztroušenou sklerózou. Jak moc vás to limitovalo a ztěžovalo vám to práci? 
Zdravý člověk si po čtrnácti hodinách jednání, cestování a schůzí jde zaplavat, zacvičit, jezdit na kole nebo rotopedu. Já býval tak fyzicky vyřízený, že jsem akorát odpočíval. Životospráva nesmírně trpěla. Kdybych chodil do běžného zaměstnání, tak bych mohl aspoň rekreačně sportovat, plavat. Jinak mě to neomezovalo v zásadě nijak, protože fyzický výkon politika je nula: člověk jde do schodů, ze schodů a pak buď sedí v autě, nebo v nějaké zasedačce. Politika se nedělá nohama, ale hlavou. Díky nemoci mám nadhled, který mnohým politikům chybí. Počítal jsem vždycky s tím, že kdykoliv budu muset prakticky okamžitě skončit. Naproti tomu jsou v naší politice lidé, kteří si myslí, že neskončí nikdy, nikdy, nikdy. Nadhled a odstup v politice děsně chybí. A taky trocha humoru by neškodila. 

PAVEL BĚLOBRÁDEK (nar. 25. prosince 1976) je ženatý, otec tří dětí. Rodák z Náchoda, původním povoláním veterinář. Od roku 2010 předseda KDU-ČSL. Někdejší místopředseda Sněmovny (2013-2014) a vlády (2014-2017).