Do obce Žakovce jsme přijeli poprvé s mým mužem a dětmi v létě 1997. Měli jsme pouze adresu na partu bezva lidiček (ten korespondenční lístek uchovávám dodnes) a informaci, že tam se dějí VELKÉ VĚCI.
Byli jsme zvědaví, zůstali jsme celý týden a nafotili přes dvacet filmů – ač fotografovat jsme tenkrát přece jenom nezamýšleli. To, co jsme tam poznali, skutečně předčilo jakékoliv naše očekávání. Marián Kuffa, kterému jsem dala spontánně přezdívku „Matka Tereza v gatích“, jeho spolupracovnice a spolupracovníci, jeho „děti - dievčatá a chlapci“ a celé to Boží dílo, které spolu budují.
V poslední večer před odjezdem jsem také v kapli poklekla a rozhodla se udělat ve svém životě výhybku obdobným směrem: „Bože, ano, já jdu….“ Na podzim jsem absolvovala konkurz a 1.1.1998 jsem vstoupila do prostředí charity jako ředitelka Oblastní charity Hradec Králové. Ač můj muž Petr v té době již pracoval v azylovém domě pro muže bez domova, život naší rodiny nabral úplně jiné obrátky. Ale to už je jiný příběh. Ten hodlal nafilmovat Laco Kaboš, odvedli jsme však jeho pozornost do Žakovců a přesvědčili i Maroše, že ač se mu to nelíbí, je povinen nechat nahlédnout do života komunity i očima kamer, jelikož to, co se tam děje, skutečně může oslovit a inspirovat mnohé, a to nejenom na Slovensku. A tak vznikl první film a pak další „Kde končí naděje, začíná peklo“ a další...
Do komunity se neustále vracíme, nejenom proto, abychom prostřednictvím fotoaparátů zaznamenali život v ní, ale hlavně abychom nasáli tamější atmosféru lásky, přijetí, obětavosti, abychom vyjádřili svoji podporu a poděkování těm, kteří to nevzdávají a milují až do krajnosti.
Děkuji také tvůrcům filmu „Všechny moje děti“, že rovněž vytrvali, a za ta léta sesbírali velice cenný materiál dokumentující vývoj společenství, ale také za to, že zachytili život ve slovenských romských osadách a úsilí Mariána Kuffy a jeho spolupracovníků v nich. Nepochybuji o tom, že film určitě vyvolá spoustu různých emocí a bezpočet dotazů v tak velice křehké oblasti vzájemného soužití. Kéž díky němu a příkladu jednoho slovenského faráře si zodpovíme alespoň některé a nebojíme se rovněž vstoupit aktivně do dění v reálném životě a do vzájemného sdílení s těmi, kteří nejsou o nic horší, než si někdy pyšně o sobě myslíme...
Aneta Maclová
www.maclova.cz